Vyhráli Klaus, Tluchoř, Kalousek, "Bártovci" uvnitř VV, ČSSD nebo KSČM? Prohráli "slabý" Nečas či nestoudná Kočí?
Bojím se, že jsme prohráli všichni a mám pocit, že v banku bylo tentokrát hodně.
Důvěra v demokratickou politiku
Prohrou je s jistotou to, že míra zhnusení nad takto prováděnou politikou a některými lidmi v politice dosáhla u veřejnosti vrcholu.
Nelze se tomu divit, protože se prostě provalilo, že podrazy, lži, špehování, nahrávání politiků a sprosťárny se staly používanou metodou politické práce pro některé z nich (zdůrazňuji pro některé, určitě ne pro všechny).
Mýlili bychom se, kdybychom to vše považovali za důsledek praktik posledních pár týdnů nebo měsíců. S jistotou tvrdím, že je to smutný důsledek minulých deseti politických let.
Z politiky se vytratila vážná témata (není snad kolem nás problémů až nad hlavu?) a s absencí podstatných témat jakoby došlo k "vymření" kvalitních politiků. Tam, kde přestal existovat ideový spor o dalším směřování země, byl prostor vyplněn bojem o moc. Mezi politickými stranami i uvnitř jich samotných.
Do politiky postupně vplynuli lidé nevyzrálí, nedospělí a (pod)průměrní. Absence ideového zakotvení umožnila některým politikům bez mrknutí oka převléknout politický kabát a z levičáka byl přes noc pravičák.
Kampaně se zvrhly na tvrdé a ještě tvrdší slovní přestřelky. Společnost si odvykla poslouchat argumenty a v podstatě se rozhodovala podle toho, kdo jí slíbil pokračování pohodlného života ve smyslu "po nás potopa".
Někteří politikové vytáhli do boje o „samotnou demokracii“ snahou odstranit antidemokratický symbol - Radka Johna (a jeho prostřednictvím ABL) - z funkce ministra vnitra.
Nedělám si o "průsaku" ABL do politiky a činění Víta Bárty žádné iluze, ale za největší ohrožení demokracie považuji především atmosféru zhnusení občanů nad prázdnotou nabízené politiky, jejich nedůvěru a odpor vůči takovému výkonu demokracie.
Není čas na hádky
A to vše v situaci, kdy na "luxus" vládních rozmíšek nemáme čas.
V debatách o obsahu tajné nahrávky slečny Kočí zcela zapadla alarmující informace, že Řecko se už položilo a nahlas mluví o státním bankrotu. Pár dní předtím Portugalsko požádalo o půjčku Evropský finanční stabilizační fond a s obavami se očekává, co se stane ve Španělsku.
Evropský stát blahobytu narazil na svůj strop. Vyčerpal na svůj život finanční prostředky rozpočtů evropských států a slova jako zodpovědnost za sebe a svou rodinu nahradil slovem nárok.
Přidejme si k tomu politický neklid v arabském světě, který šponuje ceny ropy i sporný konflikt s nejasně definovanými cíli v Libyi, a oprávněně se ptejme, proč mají někteří čeští politikové "na práci" destrukci a destabilizaci české vlády, navíc vyfutrované slovníkem běžným leda v pohostinství čtvrté cenové skupiny.
Změna volebního systému
Dnešní skličující pohled na úroveň části české politické scény mě přivádí k návrhu, aby se jedním z velkých společenských témat stala znovu debata o možné změně českého volebního systému z poměrného na většinový.
Poohlédneme-li se pozorněji do historie českých vlád, zjistíme, že zdrojem jejich nestability byly těsné a nezřetelné volební výsledky. Volby zpravidla rozdělily hlasy tak, že byly vytvářeny programově nesourodé a chatrné koalice, opírající se o těsné většiny v parlamentu.
Domnívám se, že odvážnou, realistickou a srozumitelnou debatu o možné změně volebního systému potřebujeme jako sůl.
Že ta dnešní vláda se opírala o pohodlnou většinu? To podtrhuje můj smutek nad aktuální vládní krizí o to víc.
