Hrátky s minimální mzdou

Minulý týden se zástupci vlády, odborů a zaměstnavatelů dohodli na zvýšení minimální mzdy ze současných 8 000 Kč o necelou pětistovku. Vyvolalo to nejprve zlostné bublání uvnitř odborového hnutí, protože odborářští předáci požadovali původně změnu až na 9 200 Kč – tedy zvýšení minimální mzdy o celých 15% -, pak si ovšem odboráři zamnuli ruce se slovy „lepší něco, nežli nic“ a uklidnili se.

Na první pohled se může zdát, že zvýšení minimální mzdy je vstřícný a sociálně odpovědný krok vlády. Opak je ale pravdou – zvýšení minimální mzdy může paradoxně připravit o práci ty, kterým měl tento pracovněprávní instrument pomoci. Odboráři tak místo toho, aby zaměstnancům pomáhali k lepším podmínkám, přímo jejich zájmy poškozují.

Představme si případ ženy po čtyřicítce s dokončeným základním vzděláním. Pracuje jako uklízečka a je ráda, že není na sociálních dávkách. Za svoji práci dnes bere osm tisíc – víc by jí zaměstnavatel nedal. Při vyšších nákladech na uklízení by pro něho bylo výhodnější najmout si profesionální uklízecí firmu.

Pak ministr Drábek zvýšil minimální mzdu na 8 400 Kč. Uklízečka, byť by chtěla pracovat, nemůže dostávat od zaměstnavatele podle zákona méně, než novou ( tedy vyšší) minimální mzdu. V tu chvíli se ovšem zaměstnavateli přestane vyplácet zaměstnávat vlastní uklízečku, najme si uklízecí agenturu a paní vyhodí.

Protože uklízečka nemá dostatečnou kvalifikaci dělat nějakou lépe placenou práci, dostane se do kolotoče pracovních úřadů a sociálních dávek a byť by chtěla pracovat, nemůže. To je dopad minimální mzdy a jejího zvyšování v reálném životě.

Zvýšení minimální mzdy zdražuje pro zaměstnavatele najímání práce. Zaměstnanec bohužel zpravidla nevidí, že svého zaměstnavatele stojí kvůli odvodům na zdravotní a sociální pojištění mnohem víc než jen mzdu, kterou uvidí na výplatnici.

Při zvýšení minimální mzdy se zvyšují i povinné odvody vypočítávané z hrubé mzdy a práce se tedy prodražuje dvakrát – jednak přímým zvýšením hodinové mzdy, druhotně i vyššími platbami do zdravotního a sociálního systému.

Tyto zvýšené náklady přinutí každého zaměstnavatele zvážit, zda se mu bude i nadále vyplácet zaměstnávat stejný počet lidí, jako dosud. Přitom ony zvýšené náklady mají drtivější dopad (logicky) na menší zaměstnavatele, kteří pocítí jejich růst silněji, než velké podniky.

Institut minimální mzdy byl poprvé zaveden na konci 19. století na Novém Zélandu. Od té doby se minimální mzda stala standardní součástí pracovního práva ve většině zemí světa. Zatímco na začátku minulého století minimální mzda plnila svoji funkci garanta nejnižšího možného výdělku pro boj s chudobou, v dnešní době je spíš nástrojem politického boje, odborového nátlaku a svoje původní poslání už neplní.

Minimální mzdu pobírají v dramatické většině ti nejméně kvalifikovaní pracovníci, jejichž práce má pro zaměstnavatele většinou jen ne o moc vyšší přínos, než jaké jsou náklady na ni. Při zvýšení minimální mzdy se tedy podnikatelé budou snažit hledat (pochopitelně) takové řešení, kterým své náklady sníží. Jedním z takových řešení pak bývá propuštění právě těch zaměstnanců, kteří pobírají minimální mzdu.

Minimální mzda tak pokřivuje trh práce – ti, kteří jsou ochotni pracovat levněji, nemohou.

Škoda, že se vládě nepodařilo přesvědčit své partnery  (zejména odboráře), že je v přímém zájmu těch, které „ochraňují“, aby minimální mzda nebyla zvyšována. To by byl jeden z opravdových vládních kroků, jak pomoci udržet zaměstnanost a nenechat spadnout nejzranitelnější do sítě sociálních dávek a pomoci v nezaměstnanosti.

Je s podivem, že vláda po hospodářské krizi a při hrozbě dalšího zpomalení ekonomiky odvážně nevolí cestu opačnou – širokopásmovou liberalizaci trhu práce, kdy by se vyplatilo zaměstnávat a vyrábět. Krok zvýšit minimální mzdu nese rysy odborového populismu, který zaměstnance pohybující se na hraně zaměstnavatelnosti (ale při jejich vůli pracovat), poškodí.