Tento text není o Davidu Rathovi, přestože z „příběhu“ onoho poslance vychází. Není totiž nijak zapotřebí komentovat nahrávky „šustění“ bankovek, při jejich přepočítávání a skládání do krabice od bot. Je zbytečné vyjadřovat své názory nad odpudivými informacemi, které každý den přicházejí a budou přicházet.
Je třeba pochválit policii i státní zastupitelství - jednali profesionálně (alespoň se tak čtenáři a divákovi zdá). Prokazují, že společnost je stále natolik zdravá, že se umí s boláky na svém těle vypořádat, hojit je a tak překonávat krize.
Média si pochrupují blahem, agentury pro průzkumy veřejných mínění produkují „nejnovější“ průzkumy – jejichž vypovídací hodnoty ve světle průběžně se měnící situace jsou bezcenné. Troufám si i bez jejich pomoci tvrdit, že důvěra veřejného mínění v jakoukoliv politiku jakékoliv „zavedené“ politické strany v Čechách, klesla níže než na minimum. Stačí si poslechnout názory v pekařství na rohu.
A právě proto považuji za užitečné zamyslet se nad širšími příčinami toho, proč máme dojem, že svět kolem nás je prohnilý, zkažený a politika v něm už výhradně zkorumpovaná.
Pozoruhodným příspěvkem k objasnění tohoto problému je totiž výjimečná práce amerického ekonoma Mancura Olsona. Tvrdí, že současné vyspělé společnosti nemají odvahu čelit aktuálním krizím takovým způsobem, který by jim umožnil se vývojovým socioekonomickým dějůmpřizpůsobit.
Namísto toho, tvrdí Olson, vykazují vyspělé společnosti pouze tendence organizovat pomoca záchranu něčeho (někoho) na úkor zbytku společnosti. Označuje tak euroamerický civilizační prostor za pasivní, čekající bez vlastního aktivního přičinění na další kornatění a znehybnění.
Ona pasivita, v Olsonově popisu, dává výjimečnou příležitost k organizaci malých – zájmově silně orientovaných – skupin, které umějí na úkor většiny společnosti efektivně a účinně formulovat své zájmy, postupovat proti většině ostatních členů společnosti a koncentrovat na úkor společnosti bohatství do vlastních rukou.
A teď zpátky do české (a zdůrazňuji nejen české) reality. Po celá léta zbožňované tzv. „evropské peníze“, přinášejí své další trpké plody. Kromě toho, že jsou odebírány českým daňovým poplatníkům (tedy to jsou naše peníze – ne evropské), je jich příliš mnoho, jejich péče je svěřována úředníkům a administrujícím agenturám.
Ano, právě úředníci (na které může vyvinout tlak skupina dokonale organizovaných zájmů prostřednictvím oněch agentur) rozhodují o určení dotací. O tom, který projekt finanční podporu získá, nerozhoduje zásadně jeho kvalita, ale libovůle úředníka (a jak důkazy odhalují i politika).
Korupci se daří všude tam, kde je příliš mnoho dotací a kde se peníze ve skrytu - bez dohledu a kontroly - snadno přerozdělují.
Je správné, že korupční příběhy podléhají sankcím, a je zdravé, že je společnost trestá. Je ovšem více než zřejmé, že k úspěšnému potlačení korupce může přispět pouze zásadní redukce všemožných dotací, podpůrných programů, programů růstu, vyrovnávacích plateb a konsolidačního přerozdělování.
Tvrdím, že politický program „boje s korupcí“ je příliš jednoduchým sloganem a plochou frází. Jsem přesvědčen, že poctivějším návrhem je trpělivý tlak na „zatlačení mocného státu“. Ubrat mu kyslík – peníze daňových poplatníků. Nechat jej vykrvácet – nedostatkem finančních zdrojů. Omezit jeho působnost jednoduše tím, že přijde o svoji živnou půdu – naše peníze.
A nezvyšovat daně! „Rathové“ budou vždy tam, kde bude stát odebírat na daních svým poplatníkům příliš mnoho, aby takto získané prostředky buďto sám prohospodařil nebo „zájmovým koalicím“ v jejich prospěch přerozdělil.
Společnost se nemá snažit za každou cenu všechno zachraňovat, ale tlaku vnějších okolností se má přizpůsobovat. To, co není schopné života, ať zanikne. Uvolněný prostor nabídne příležitost něčemu novému a prospěšnějšímu. Společnost přestane být pasivní, bude činorodá a - zbohatne.
