Výsledek jednání vrcholných představitelů EU 8.-9. prosince 2011 v Bruselu potvrdil zrychlování skryté tendence dělení EU na bloky "euro" a "ne-euro".
Britský významný ekonomický týdeník The Economist dokonce popsal situaci jako "velký evropský rozvod". Snad narážkou na neoblomný postup britského premiéra Davida Camerona, snad s poukazem na to, že se nepodařilo přesvědčit ani část dalších členů Unie (včetně ČR), aby v průběhu oné noci souhlasili s nejasným náčrtem dohody členů EU o vytvoření rozpočtové unie.
Počínal si v takové situaci premiér Nečas rozumně, když si vyžádal čas a neoblomně trval na tom, že debatu o takové smlouvě musí vést poslanci a senátoři národního parlamentu? Zdá se, že ano.
Nejprve je třeba zdůraznit, že pro svůj návrh se Nečasovi podařilo vytvořit silnou koalici v čele se Švédskem. Nejsme tedy v našem postoji osamoceni.
Navíc se již v průběhu pátku ukázalo (tedy pár hodin poté, co bylo setkání v Bruselu ukončeno), že to ani v mnohých dalších státech nebudou mít "souhlasící" politikové jednoduché. Politické formace v Irsku, Nizozemí, Dánsku, Rumunsku, Finsku a dokonce i Rakousku překvapivě oznámily, že k obsahu budoucí dohody, která zásadně mění v nedávné minulosti s gigantickými obtížemi protlačenou Lisabonskou smlouvu, bude třeba v jejich zemích zorganizovat referendum.
To je ovšem nepříjemná komplikace. Jednak proto, že po zkušenostech s referendy o euroústavě ve Francii, Nizozemí a Irsku (kde ji voliči odmítli), se ukazuje stále nebezpečnější ptát se občanů na to, co si o současné Evropské unii myslí. Jednak proto, že organizace referend přece jen trvá nějaký čas a právě čas je tím, čeho se katastrofální situaci v eurozóně nedostává.
Je chvályhodné, že premiér Nečas si přeje podrobnou parlamentní debatu o obsahu budoucí dohody, kterou má evropský prezident van Rompuy předložit nejpozději do konce března 2012. Na půdu českého parlamentu totiž patří nejzásadnější debata posledních desetiletí o tom, zda má být náš parlament zbaven základní pravomoci - diskusi o parametrech i obsahu zákona o státním rozpočtu.
Hlavním bodem "dohody z Bruselu" je totiž pozice Německa a Francie, aby byly budoucí návrhy národních státních rozpočtů předány ke schválení do Bruselu ještě před tím, než budou předloženy k první diskusi národním poslancům.
Očekávám a věřím, že si tuto pravomoc čeští poslanci nenechají vzít. Vždyť o čem je vždy veden základní politický spor, o čem je podstata moderní politiky? O tom, jak vysoké budou daně a kdo o jejich rozdělování bude rozhodovat!
Považuji za nemyslitelné, aby "expertní byrokrat" v Bruselu rozhodoval o tom, zda má český rozpočet více myslet na učitele a vzdělání, na více prostředků pro sociální systém, či na více peněz pro policii nebo české zemědělce.
Je nepřijatelné, aby "evropský ministr financí", kterého nikdo z nás nevolí, nezná, nekontroluje a neodvolává, rozhodoval o tom, zda mají být naše daně vyšší (nižší), kam a v jakém poměru mají být jejich výnosy rozděleny.
Jde o zásadní spor o to, jakou má politika být. Na smluvním základě má být potvrzena hluboká změna vývoje od demokratické k postdemokratické (já tvrdím k nedemokratické) budoucnosti části evropského kontinentu.
Snad můžeme být s prací některých našich politiků nespokojeni, jistě nás může spousta problémů v naší zemi zlobit a oprávněně dopalovat, ale vždy máme prostřednictvím svobodných voleb právo své politiky kontrolovat, odvolat a nahradit jinými.
Petr Nečas dosáhnul, dle mého mínění, ve zlomové chvíli maxima možného - o české pozici k budoucímu směru vývoje evropské integrace rozhodnou čeští poslanci a senátoři.
Není třeba se obávat ofenzivních argumentů, že nás naše "váhání" odsunuje kamsi na "periferii evropského dění". I kdyby tomu tak bylo, pak být na periferii znamená nebýt součástí "jádra" s jeho katastrofálními socioekonomickými a politickými problémy.
Premiér Nečas v Bruselu vymohl a domů přivezl právo svobodně posoudit, zda se nechat vtáhnout do neudržitelných problémů eura, zda platit cizí dluhy, zda si nechat Bruselem předepisovat výši našich daní, zda umožnit bruselskému úředníkovi rozhodovat o českých rozpočtových výdajích a zda tak odevzdat do cizí metropole po roce 1989 nabytou svobodu.
Čeká nás nebývale zásadní diskuse a nesmírně vážné rozhodnutí.
