Má tři přání do nebezpečného světa

Přání číslo 1: život bez nouzových přistání

Žádná z leteckých společností, se kterými pravidelně létám do Bruselu, se nijak nepředhání v nabízení nadstandardních služeb na svých palubách. Jednak vzhledem k vlastní neutěšené finanční situaci většiny z nich, jednak z důvodu jisté všednosti z létání. Dnešní svět prostě bere leteckou dopravu tak samozřejmě, jako my v letech našeho dětství cestovali autobusem.

Pokud se tedy stanete objektem nezvykle milého a vlídného zacházení, pak jde neomylně o signál, že se „něco“ na palubě děje.

Vracel jsem se z Bruselu, letadlo po startu stále ještě stoupalo a atmosféra byla ospalá.

Letuška prošla chodbičkou, zkontrolovala rutinně pasažéry a vrátila se do servisního prostoru na zádi. Za chviličku vyšla znovu a nezvykle rychle mířila do pilotního kokpitu, potkala se se dvěma dalšími kolegyněmi a cosi si šeptaly. Jedna z nich se vrátila do pilotní kabiny. Nálada v letadle byla stále klidná.

Najednou a nečekaně začaly letušky nabízet pití a občerstvení. Mimo obvyklý pořádek. Nepůsobily nervózně, jenom to bylo překvapivé.

Pokud vám dnes jakákoliv letecká společnost nabízí občerstvení „mimo pořadí“, máte neodbytný pocit, že něco není v pořádku.

Než jsem si stačil objednat jablečný džus, letadlo začalo klesat. Seděl jsem u okénka vzadu za křídlem a nemohl jsem si nevšimnout, že pilot mezitím provedl velký půlkruhový obrat. Vraceli jsme se zpět.

Pak se ozval hlas kapitána, který nám vyrovnaným hlasem oznámil, že letadlo má (nijak blíže nespecifikovanou) poruchu a musíme nouzově přistát zpátky na letišti v Bruselu. Vzhledem k tomu, že je ale stroj plný paliva, budeme muset kroužit tak dlouho, až jej nezbytnou část vypustíme.

A tak jsme kroužili a kroužili. Letušky byly hodné a nadmíru milé. Ochotně roznášely pohoštění dál a dál. Letadlo se blížilo k zemi a já si najednou začal uvědomovat, že vlastně celé to létání nesnáším a že mi to všechno musel sám čert napískat.

To, že dnes píši tyto řádky, je důkazem, že to tehdy dobře dopadlo. Přistáli jsme, vyčkali nějakých sedm osm hodin na nový spoj a vrátili se do Prahy.

A tak vám v roce 2010 přeji život bez nouzových přistání. Přeji vám nejen bezpečný let, ale také úspěšné manévry, které vám pomohou vyhnout se všem možným kolizím.

Přání číslo 2: nepotkávejte darebáky

To, že existuje terorismus, nám připomínají pouze televizní záběry a dlouhé bezpečnostní kontroly na letištích. Ty jsou obzvláště odpuzující. Pro bezpečnostní kontrolory jste soustavným objektem podezření, že právě vy převážíte něco nebezpečného a právě tito pracovníci ve vás pokaždé vidí únosce a teroristu.

Prohlídky jsou za ta léta stále důkladnější. Už dlouho nestačí projít bezpečnostním rámem „bez zapískání“. Musíte si dokonce zout boty (což bývá zejména v zimním období obzvláště výživné) a speciálně vyškolený pracovník vás korektně ale přesvědčivě „prosahá“ tak, že mnohdy váháte nad jeho sexuální orientací.

Už jsme seděli v letadle a čekali těch posledních pár minut v Bruselu na pokyn ke startu. Celou tu dobu, než se pasažéři usadili, obcházel kolem letadla muž v dlouhém černém kabátě.

Seděl jsem téměř vzadu, na záď letadla zbývaly snad tři řady. Letadlo nebylo plné a bylo obsazeno od prvních míst. Za mou sedačkou již neseděl nikdo kromě člověka až úplně vzadu. Byl sám v koutě u okénka. To je snad jediné, co o něm mohu říci. Kdybyste se mě ptali, jak vypadal, neuměl bych nic přesvědčivého říci.

Najednou se zezadu ozval strašný řev. S leknutím jsme se ohlédli. Ten muž, který před pár minutami seděl na poslední sedačce, ležel na chodbičce s vykloubeným ramenem a třemi samopaly nad svou hlavou. Během pár vteřin, více než deset to jistě nebylo, byl vyvlečen z letadla a s ním zmizeli i muži v maskách, vojenských přilbách a šedých uniformách.

Byl to nějaký terorista nebo hledaný zločinec? Nevím.

A tak vám přeji, abyste v roce 2010 žili ve světě bez teroristů, násilníků, lumpů a všemožných darebáků. A protože to je přání romantické a naivní, tak nám přeji dost takových mužů a žen, kteří se o naši bezpečnost svědomitě postarají.

Přání číslo 3: bezpečné návraty (nejen) po D1

A když už bezpečně přistanu v Praze, čeká mě ještě návrat domů po dálnici D1. A bývá to zpravidla hodně dobrodružné.

Čím dál jste od Prahy, tím horší stav dálnice je. Pověstná roleta, která vám dokonale vytřese duši z těla, začíná bezprostředně za Humpolcem. A to vás provází, proložené nejrůznějšími dírami a záplatami, až daleko za Velký Beranov.

A tak vám všem upřímně přeji štěstí bezpečných návratů z našich silnic. A není to pouze o stavu vozovek, je to hodně o nás všech. Tak, prosím, jezděme v roce 2010 s rozumem.

Pěkné vánoční svátky, hodně zdraví a štěstí v novém roce 2010!